„Já tu firmu chci prodat, ale nechci nikomu ukázat, jak to u nás funguje, aby mě neokradli…“
Tato slova vyjadřují přístup některých majitelů firem při jejich prodeji… a sami tušíte, že moc úspěšní nebyli.
Kdo by taky kupoval zajíce v pytli, že?
Já té myšlence ale samozřejmě rozumím… a zde je pár tipů, jak během prodeje firmy zachovat co nejvíce důvěrných informací před zraky lidí, pro které nejsou určeny.
Prvním krokem k ochraně nejen obchodního tajemství je důkladná příprava. Majitel firmy by měl pečlivě zvážit, co všechno spadá pod obchodní tajemství a které jsou to ty klíčové informace, které by neměly být zveřejněny. Strategické plány, inovativní nápady, know-how, technologie, marže, seznamy zákazníků, dodavatelé?
Druhým krokem je zajistit, aby to, že „toto je tajné“, věděli i naši vlastní lidé, kteří budou se zájemci jednat. Aby to neskončilo jako v tom příběhu, kdy sekretářka odeslala zákazníkovi ceník s velkoobchodními nákupními cenami od dodavatel… místo ceníku určeného pro zákazníky.
Jakmile pustíme zájemce do fáze, kdy začneme projednávat obchodní tajemství, můžeme je požádat o podpis tzv. NDA, non-disclosure agreementu, dohody o mlčenlivosti. NDA obsahují například definici firemních tajemství, délku trvání mlčenlivosti a sankce za porušení. Působí to nejen profesionálně, ale signalizuje to také kupujícímu, že má zájem o skutečně dobře a chytře vedenou firmu. Ne všichni budou ochotni NDA podepsat (záleží samozřejmě na znění), i jejich reakce a vysvětlení je ale signálem o tom, jak vážný jejich zájem skutečně je.
Dalším krokem k ochraně firemních tajemství je zajištění samotné fyzické bezpečnosti dat. Všechny citlivé informace by měly být uloženy tak, aby k nim měl přístup jen omezený okruh lidí. A měly by být zálohované, ideálně zašifrované.
V neposlední řadě musíme také sami uvažovat nad tím, komu informace o firmě sdělujeme. Pokud právě přišel z ulice, tváří se namistrovaně a nic o něm nevíme, je pro nás méně důvěryhodný než zájemce, o kterém jsme už slyšeli, má pověst solidního podnikatele a z osobního jednání máme pocit, že jeho slovo a podaná ruka je víc než listy popsaného papíru.
Některé informace – ty nejdůvěrnější – pak zájemcům nikdy dokonce nepředáváme tak, aby si je mohli odnést a někde zveřejnit. Připravujeme je pro ně pouze k nahlédnutí (tzv. data room). A byť i odtud si spoustu informací odnesou, bude to jen v hlavě.
Ochrana firemních tajemství během prodeje firmy je tedy přirozená a chvályhodná, musíme se ale smířit s tím, že je musíme v nějaké fázi sdělit… alespoň tomu, kdo naši firmu koupí. Nikdo totiž nechce kupovat zajíce v pytli.
Pavel Řehulka